Malí čeští Putinové

Kolik malých Putinů máte v sousedství?

[via Právo] Pussy Riot mohly být na dva roky vězení odsouzeny i podle českých zákonů. To nic nemění na tom, že jde o nespravedlivý rozsudek za odvážný čin.

Kritika Putinova Ruska je oprávněná – a rozsudek by měl přitáhnout pozornost i k jeho dalším represívním krokům. Připomeňme si, že Rusko omezilo svobodu shromažďování, nelegální demonstrování trestá vysokými pokutami (v přepočtu víc než půl miliónu korun) a drží na řetězu i kritické nevládní organizace. Ty, které získávají prostředky z ciziny, se musejí registrovat jako „zahraniční agenti“.

Kritika rozsudku je na místě dokonce i od českého ministerstva zahraničí. Ptejme se ale, kdy čeští diplomaté pozvednou hlas také proti výhrůžkám Velké Británie ve věci wiki-psance Assange. Hrozba, že si pro něj britští policisté přijdou na ekvádorskou ambasádu, je útokem nejen na svobodu slova, ale také na diplomacii jako instituci. A rovněž se ptejme, jak moc budou obhájci nekonvenčních protestů v Rusku bránit právo protestovat v Česku.

Jistě, naši situaci nelze srovnávat se současným Ruskem. Nemáme žádného Putina, který by měl moc drakonicky potlačit protestní hnutí a spoutat nevládní organizace. Přesto můžeme vidět snahy, které nás pomaloučku polehoučku k Putinově Moskvě přibližují. Pokud uspějí, nestane se z Česka hned „řízená demokracie“. Budeme k ní ale mít trochu nakročeno a hlavně – zbude nám mnohem méně sebeobranných prostředků, až bude toto nebo jiné vážné nebezpečí aktuálně hrozit.

Krokem na cestě k nesvobodě je snaha omezit právo na stávku. Podle nového vládního návrhu mají mít právo stávkovat pouze odbory a pouze proti zaměstnavatelům. Těm se navíc mají s denním předstihem odevzdávat jmenné seznamy stávkujících. Nelegální má být stávka „vyhlášená nebo zahájená z jiných důvodů, než je ochrana hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců“. Právem odbory argumentují, že to by byla nelegální i generální stávka z listopadu 1989.

Jiným příspěvkem k putinizaci je snaha rozdělit nevládní organizace na „veřejně prospěšné“, které mají mít možnost získávat státní granty a daňové úlevy, a ty ostatní, neprospěšné. Zlobivé nevládky, které někdy dokázaly účinně bránit neekologickým stavbám či upozorňovat na korupci, pod tlakem státního posuzování své „veřejné prospěšnosti“ dozajista zkrotnou. Průkopnická je v tom vyhláška zastupitelstva v Brně, která zakazuje poskytovat městské dotace těm neziskovkám, které se s městem soudí.

Nejde jen o návrhy norem, ale i o existující praxi. Aktuálním příkladem je trestní oznámení ostravského lokálního politika na aktivistu Kumara Viswanathana, pomáhajícího romským obyvatelům Přednádraží. Vzkaz je to jasný: Zkřížíš plány mocným? Očekávej oplétačky se zákonem. Dost putinovské je loňské předběžné opatření soudu, které zakázalo Hnutí Duha organizovat blokádu kácení na Šumavě. Ač soud rozhodl na základě chybné práce se zákony (jako kdyby pro národní park platil jen lesní zákon, a nikoliv zákon na ochranu přírody), „předběžné“ opatření bránící v protestu je stále v platnosti.

Roztomilou tečku za českými sklony k putinismu pak tvoří výrok poradce premiéra pro lidská práva (sic) Romana Jocha, že organizace Ne základnám a ProAlt představují hrozbu pro českou národní bezpečnost. Jako na Rusi i u nás je třeba vnímat projevy nesouhlasu jako cizácké nebezpečí. Je chabou útěchou, že lidskoprávního poradce Jocha zjevně neinspiroval Putin, ale senátor McCarthy.

Jistě, ani zdaleka se neblížíme k Putinovu Rusku. Ale přece se zdá, jako kdyby u nás měl jeho politický styl až příliš mnoho skrytých obdivovatelů.

Autorem je politolog Ondřej Slačálek, vyšlo v deníku Právo 21.8.2012

Kněžské šílenství

[via Deník referendum] Církve v České republice se poslední dvě dekády soustavně znemožňují. Poslední ekumenické prohlášení k restitucím lze vnímat už jen jako projev šílenství a postupující zlaté horečky. Teolog a rozvojový expert Tomáš Tožička kritizuje církevní restituce.

Čemu vděčíme církvím za posledních dvacet let? Čemu vděčíme církvím za posledních čtyřicet, šedesát, osmdesát let? Je to něco tak závažného, aby to stálo za 100 miliard, za 50 miliard, a stálo to vůbec za něco? Taková úvaha až příliš připomíná rozhovor Hospodina s Lotem ve městě Sodoma, kde marně hledali deset spravedlivých, aby Sodoma mohla být zachráněna. A protože je nenašli, Sodoma byla zničena.

Nevím, kde bychom dnes mezi nejvyššími funkcionáři církví oněch deset spravedlivých hledali. Spravedlnosti mají sice plná ústa, ale jen pokud jde o majetky, kterých se mohou domoci. Pokud jde o spravedlnost v biblickém smyslu slova – tedy jako péči o sociálně slabé a vyloučené, o nemocné a osamělé – hledali bychom ji ve vedení většiny církví marně.

Je zajímavé, jak rychlé jsou výroky církve proti jejím kritikům a pokud se mají zastávat mocných. Připomeňme si, jak páter Duka označil odboráře za lůzu. Pane Bože – prolétne křesťanovi hlavou střelhbitá modlitba. Nemá ten Tejc nakonec pravdu, když říká, že by Duka nejraději získal zpátky moc upalovat?

Zajímavé je, když pak tento pán srovnává protirestituční kampaň s „neblahými antisemitskými a antiklerikálními plakáty ‚třetí říše’, na rudo přetřenými gottwaldovskými ideology.“ Nejen že plete páté přes deváté, ale hlavně nějak zapomíná na antisemitské kampaně své vlastní organizace. Především na dobu, kdy Katolické listy s podporou vedení českých katolíků podněcovaly antisemitskou propagandu v Hilsnerově aféře. Když se do procesu zapojil T.G. Masaryk, Katolické listy o něm napsaly: „Hanobením rukopisů začal a nyní dospěl až na ochránce vraha.“ Jak se ukázalo, Hilsner vraždu nespáchal, ale antisemitismus z katolické církve nevymizel a oficiální organizace jako např. Jezuité až do roku 1946 nepřijímaly kandidáty „kteří pocházeli z židovské rasy, ledaže jejich otec, děd a praděd prokazatelně patřili ke katolické církvi“.

Radikální rozluku s antisemitismem udělal až Druhý vatikánský koncil pod vedením jednoho z nejosvícenějších katolíků a vzácného člověka – papeže Jana XXIII – Roncalliho. Jenže na něj i na Druhý vatikánský koncil by katoličtí preláti typu Duka & Co. rádi co nejrychleji zapomněli.

Ale zabývat se Dukou nemá zase tak moc cenu, protože ten člověk je nejspíš už úplně mimo. Co si myslet o jednom z nejvyšších představitelů jedné z největších organizací, který by vážně chtěl postavit pomník maršálkovi Radeckému? Bojovníku proti nezávislosti Itálie a představiteli vojenské stupidity ve Švejkových heroizačních promluvách. Inu, pokud nemá jiné starosti, je to hezká ukázka oddanosti staré C.K. monarchii, kdy to katolická církev měla tak lehké.

Ale abych se jako protestant nenavážel jen do katolíků: ani nekatolické církve, včetně židovské obce, na tom nejsou o mnoho lépe. Poklonkování režimu po roce 1989 není nepodobné tomu, co se dělo předtím. Kritika sociálních poměrů, zastání se nejslabších, boj proti rasismu, toho se skutečně od náboženských spolků těžko nadějeme.

Mluvím samozřejmě o vedoucích představitelích církví i jejich charitativních institucí. Vystoupit veřejně a postavit se za marginalizované můžeme očekávat ještě tak od poctivých duchovních – kterých není málo! A rovněž tak najdeme mnoho věřících, kteří svou víru berou jako poslání a ne jako nedělní (nebo sobotní) pokrytecké předvádění své „staré dobré víry“. V roce 2009, ve výzkumu agentury STEM, 30 % dotazovaných, kteří se pokládají za římské katolíky, uvedlo, že církve považuje za neužitečné organizace. To mělo být pro církve alarmující, ale nebylo. Jak říkal Masaryk: „Hus, před ním už Štítný, vyšli z nápravy mravů; v nich jsem našel, co mne už jako chlapce tísnilo, když jsem pozoroval divný život kněží.“ Ovšem místo pomoci a podpory sledujeme už dvacet let tahanice o majetky!

Jak pravil jeden entuziastický kazatel: „Představte si, že by Ježíš horoval v parlamentu za navracení majetku.“ A já dodávám – dělal by to v době, kdy krize dopadá na stovky tisíc obyvatel této země, na desítky tisíc nezaměstnaných, potýkajících se s ponižováním ze strany úřadů? V době, kdy lidé bez domova umírají na ulicích zimou?

Ano, křesťanské církve, tedy spíše jejich charitativní odnože s většinou nevěřících zaměstnanců, stejně jako jiné organizace, poskytují i sociální či jiné služby. Za ty ovšem, a tak je to správné, dostávají zaplaceno. Je to málo a stejně jako v případě všech, kteří dělají dobrou sociální práci, by to mělo podstatně více. A kdyby postavy jako Duka , Daníček a Ruml vystupovaly častěji proti korupci a nepoctivosti, kdyby podporovaly odborné týmy hledající nová řešení – jak to dělají církve jinde – nemuseli jsme skončit se zkorumpovanou vládou řízenou bandou lumpen-podnikatelů z daňových rájů. A na ty služby by bylo!

Ovšem takhle to vypadá, že církevní představitelé se do politiky dovedou zapojit, jen když je ovládne šílenství zlaté horečky spojené s vidinou obrovských majetků a spekulací s nimi.

Jako evangelický teolog jsem hluboce přesvědčen, že církev by svou parochiální činnost měla financovat jen a pouze z členských příspěvků. Majetky církve, pokud nějaké má, a výnosy z nich by měly sloužit k sociální práci. Té, kterou nefinancuje stát – péči o bezdomovce, pomoc nezaměstnaným… To je nedílnou součástí ježíšovského poslání a tak to dělají tisíce náboženských komunit po celém světě, především pak v těch zemích, které jsou neskonale chudší, než jsme my. Církve se svou touhou po majetku působí jako hlupák z podobenství o boháči a stodolách, který si po získání velkého jmění říkal: „Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.“ Ale bohatství mu nepomohlo… skončil špatně ještě té noci.

Důvody proti restitucím nejsou právní, ale morální a teologické.

Majetky církve by neměly sloužit k financování běžného náboženského chodu. To je blasfemie a urážka křesťanství. A ta je mnohem horší než vylepení pár třeba nevkusných plakátů.

Převzato se svolením autora z Deníku referendum.

Rishock – elektrošlapací čtyřkolka

[via Bicycle Design] Max Zoggola z italského Supermaxstudio spolu s dalšími třemi designery (Ali Kerkeni, Stefano Dolcetti a Sergio Rizzo) sestrojili a uvedli do výroby originální šlapací čtyřkolku do města, do přírody, pro rodinu i dvojice.

Čtyřkolka je k dostání ve třech modelových variantách, z nichž jedna má přidaná dvě sedadla pro děti. Cena nejjednoduššího modelu začíná na 3500 Eurech, což rozhodně není cena, kterou byste jen tak dali za šlapací vozítko, ale třeba jejich rostoucí obliba a stále více různých malých výrobců stlačí ceny dolů a jednou je doufejme budeme potkávat i v našich městech.

www.rishock.com
www.supermaxstudio.com

Podívejte se Rishocka v akci při projížďce Turínem a na galerii níže

Mylnost tvrzení „když nemáte co skrývat, nemusíte se ničeho bát“

picture from axiomamuse.wordpress.com

[via Falkvinge.net] Často v diskusi o sledování a soukromí slýcháme argument, „když nemáte co skrývat, nemusíte se ničeho bát“. Argument to není jen nebezpečný, je taky nečestný a zbabělý.

Argument slýcháme vždy, když se má zpřísnit sledování lidí na internetu, zjednodušit policejní odposlouchávání, zvýšit objem dat, které o nás stát sbírá v různých databázích apod. Většinou ho používají obhájci větší kontroly či odposlouchávání, pravicoví jestřábi a bijci za čistou společnost, ale nezřídka se s tímto argumentem setkáte mezi normálními lidmi. (Nedávno jsem například vyslechla lament své kamarádky, že by z Facebooku vyhnala všechny, kteří tam nepoužívají reálné jméno..sic!)

Existují minimálně čtyři dobré důvody, proč tento argument odmítnout – solidně a nekompromisně:
pravidla se mohou změnit; nejste to vy, kdo určuje vaší vinu; zákon musí být porušován, aby se společnost vyvíjela; a soukromí je základní lidskou potřebou.

Podívejme se na tyto důvody detailněji, jsou řazeny od méně důležitých a více zřejmých, po ty méně zřejmé, ale důležitější.

1. Pravidla se mohou změnit. Jsou-li jednou nástroje sledování nastaveny aby vynucovaly pravidla, se kterými souhlasíte, může se stát, že se tato pravidla změní takovým způsobem, se kterým souhlasit rozhodně nebudete. To už ale bude pozdě protestovat proti sledování… Například můžete souhlasit s tím, aby v každém domě byly kamery zabraňující domácímu násilí („pouze domácímu násilí“), ale další den se nová politická reprezentace rozhodne, že homosexualita bude opět nelegální a použijí existující domácí kamery k vymáhání tohoto nového pravidla. Jakékoliv sledovací opatření musí být hodnoceno podle toho, jak by mohlo být zneužito mnohem horší mocí, než je ta dnešní…

2. Nejste to vy, kdo rozhoduje o tom, máte-li se čeho bát. Můžete se považovat za zákon dodržující sněhově bělostné andílky, ale na tom vůbec nezáleží. Záleží na tom, jestli rozhýbete červenou vlaječku alarmu v automatizovaném sledovacím systému a byrokrati se na vás začnou podrobněji dívat svou dlouhou papírovou trubičkou a budou hledat pravidelnosti. Jestliže zaparkujete své auto na hlavní ulici prostituce na dvě hodiny každou páteční noc, autority si z tohoto datového bodu udělají závěr a nebude je zajímat, že tam jezdíte pomáhat své staré babičce s nákupy. Jestliže se budete se svým autem pravidelně na cestě z práce zastavovat v určitém baru, „odbor řidičských průkazů“ z toho bude vyvozovat závěry týkající se vaší důvěryhodnosti k dalšímu řízení. Bez ohledu na to, že do toho baru chodíte na nejlepší dančí karbanátky a nikdy jste si tam nedali ani jedno pivo. Lidé přestanou přemýšlet v logice „co je legální“ a sklouznou do sebecenzury aby zabránili tomu, aby byli označeni červenou vlaječkou – čistě ze sebezáchovných důvodů. (Nezáleží na tom, že někdo v právu může být možná náhodou očištěn – poté, co absolvuje šest měsíců vyšetřování a ztratí při tom právo pečovat o své děti, práci a možná i domov.)

2,5. Bod dva předpokládá, že sledování pracuje se správnými daty, což se ale opakovaně prokazuje jako mylná představa.

3. Aby se společnost vyvíjela, musí se porušovat zákony. Společnost, která bude schopná zcela vynucovat všechny své zákony, zamrzne na své cestě. Myšlení typu „zatčení všech kriminálníků je dobré pro společnost“, je velmi nebezpečné, protože ve zpětném pohledu se může ukázat, že to byli ti kriminálníci, kdo byl v morálním právu. Ještě nedávno, když jste se narodili homosexuální, byli jste od narození kriminálníky. Kdyby současná úroveň sledování existovala v padesátých a šedesátých letech, lobbystické skupiny za sexuální rovnoprávnost by se nikdy nezformovaly: bylo by to o zatýkání organizovaných kriminálníků („a kdo může něco namítat proti boji proti organizovanému zločinu?“). Kdyby dnešní úroveň sledování existovala v padesátých a šedesátých letech, homosexualita by zůstala ilegální a homosexuální lidé kriminálníky od narození. Pro společenský rozvoj je naprostou nezbytností, aby bylo možné porušovat a bořit nespravedlivé zákony a zpochybňovat vlastní hodnoty. Jedině tak se společnost učí z vlastních chyb a někam posouvá.

4. Soukromí je základní lidskou potřebou. Tvrzení, že pouze nečestní lidé mají potřebu soukromí, ignoruje základní vlastnost lidské psychiky a vysílá velmi děsivý a nepohodlím čpějící signál. Máme fundamentální potřebu soukromí. Zamykám si dveře, když jdu na záchod, ačkoliv se tam neděje nic tajného. Prostě si jen potřebuji tuto aktivitu nechat pro sebe, je to mou fundamentální potřebou a jakákoliv společnost musí takovou fundamentální potřebu respektovat. Ve všech společnostech, kde tomu tak není, reagují lidé stažením se a vytvořením vlastních privátních zón a oblastí mimo dosah vládního sledování. Ne protože jsou kriminálníky, ale protože naplňují své fundamentální potřeby.

Zmíněný argument často používají autority k prosazování sledování cenzury, zatímco odmítají transparentnost a svobodu slova…

Příště, až uslyšíte někoho říkat, že „pokud neděláme nic špatného, nemáme se čeho bát“, vysvětlete mu, že je to zcela falešný a nebezpečný argument a odkažte je na tento článek.

Volně přeloženo z:

http://falkvinge.net/2012/07/19/debunking-the-dangerous-nothing-to-hide-nothing-to-fear/

Volební program řecké levicové strany SYRIZA

SYRIZA leader Alexis Tsipras

[via Outsider Media] Odhady ukazují, že opakované řecké volby zřejmě vyhraje levicová strana SYRIZA. Je to první evropská levicová strana dotýkající se prahu moci, která není sociálně demokratická (tedy středová) či bolševická (autoritářsko nacionalistická). Proto k ní většina levicově orientovaných evropanů vzhlíží jako k naději. Naplní se očekávání?

Přečtěte si předvolební program strany SYRIZA. Jde o hesla, ale cíle jsou jasné. Otázkou zůstvá, jak je SYRIZA provede…

—————————-

Ukončení krize je nalevo!

1. Vytvoření štítu, který ochrání společnost před krizi

Ani jeden občan bez zaručeného minimálního příjmu nebo podpory v nezaměstnanosti, zdravotní péče, sociálního zabezpečení, bydlení a přístupu ke všem veřejným službám.
Ochranu a pomoc zadluženým domácnostem.
Kontrolu a snižování cen, snížení DPH a zrušení DPH na základní spotřební zboží.

2. Likvidace dluhového břemene

Státní dluh je především produktem třídních vztahů a je ve své podstatě nehumánní. Je vytvářen pomocí daňových úniků bohatých, plundrováním veřejných prostředků a přemrštěnými veřejnými zakázkami na zbraně a vojenskou techniku.

Naléhavě požadujeme:

Moratorium na splácení dluhů.
Dohody o zrušení dluhu s ustanoveními na ochranu fondů sociálního pojištění a drobných střadatelů. Při vyjednávání se využijí všechny dostupné prostředky, jako je audit a zastavení plateb.
Regulace splácení zbytkového dluhu, která bude zahrnovat opatření v zájmu hospodářského rozvoje a zaměstnanosti.
Evropské směrnice regulující dluhy jednotlivých států Evropy.
Radikální změny úlohy Evropské centrální banky.
Zákaz spekulativních bankovních produktů.
Celoevropskou daň z bohatství, finančních transakcí a zisků.

3. Přerozdělení příjmů, zdanění bohatství a odstranění zbytečných výdajů

Reorganizace a konsolidace systému výběru daní.
Zdanění bohatství nad 1 milion eur a velmi vysokých příjmů.
Postupný nárůst (až na 45 %) daně ze zisku korporací.
Zdanění finančních transakcí.
Speciální zdanění spotřeby luxusního zboží.
Odstranění daňových úlev pro vlastníky lodí a řeckou pravoslavnou církev.
Zrušení mlčenlivosti o bankovních a obchodních transakcích, a stíhání těch, kteří se vyhýbají placení daní a sociálního pojištění.
Zákaz transakcí prováděných prostřednictvím společností v daňových rájích.
Získání nových finančních zdrojů prostřednictvím efektivního čerpání evropských fondů, uplatněním nároku na výplatu německých reparací za 2. světovou válku a půjček poskytnutých za okupace a nakonec i razantním snížením vojenských výdajů.

4. Společenská a environmentální přestavba zaměřená na produkci

Znárodnění či zespolečenštění bank a jejich integrace do veřejného bankovního systému pod společenským a zaměstnaneckým řízením takovým způsobem, aby sloužily rozvojovým účelům. Skandální rekapitalizace bank musí být okamžitě zastavena.
Znárodnění všech veřejných podniků strategického významu, které byly dosud privatizovány. Správa státních podniků bude založena na transparentnosti a veřejné kontrole a demokratickém plánování. Podpora pro poskytování veřejných statků.
Ochrana a konsolidace družstev, malých a středních podniků v sociální oblasti.
Ekologická transformace v rozvoji výroby energie, průmyslu, cestovního ruchu a zemědělství. Tyto reformy budou mít za přednostní cíl dostatečnou výživu a naplnění sociálních potřeb.
Rozvoj vědeckého výzkumu a výrobní specializace.

5. Stabilní zaměstnání s odpovídajícími výdělky a sociálním zabezpečením

Trvalá degradace pracovních práv, spolu s nedůstojnou výší výdělků nemůže přilákat investice, rozvoj, ani pracovní příležitosti.

Místo toho požadujeme:

Dobře placená, regulovaná a zajištěná zaměstnání
Okamžité opětovné zavedení minimální mzdy a obnovu reálných mezd do tří let.
Okamžité opětovné zavedení kolektivních pracovních smluv.
Návrh účinných kontrolních mechanismů, které budou chránit zaměstnanost.
Systematické překážky proti propouštění a deregulaci pracovněprávních vztahů.

6. Prohloubení demokracie: demokratická politická a sociální práva pro všechny

V zemi panuje demokratický deficit. Řecko se postupně transformovalo do autoritářského policejního státu.

Žádáme o:

Obnovení svrchovanosti lidu a modernizaci parlamentní moci v rámci politického systému
Vytvoření poměrného volebního systému
Oddělení pravomocí
Zrušení ministerské imunity
Zrušení ekonomických privilegií poslanců
Skutečnou decentralizaci vytvořením místních vlád z renomovaných zdrojů a s rozšířením jejich působnosti.
Zavedení přímé demokracie a institucí zaměstnaneckých samospráv a sociální kontroly na všech úrovních.
Opatření proti politické a hospodářské korupci.
Upevňování demokratických, politických a odborových práv.
Posílení práv žen a mladých lidí v rodině, v zaměstnání i ve veřejné správě.

Imigrační reformy:

Urychlení azylového řízení
Zrušení nařízení Dublin II a poskytování cestovních dokladů pro imigranty
Sociální začlenění přistěhovalců a rovnou ochranu práv
Demokratické reformy veřejné správy s aktivní účastí státních úředníků.
Demilitarizaci a demokratizaci policie a pobřežní stráže. Rozpuštění speciálních sil.

7. Znovuobnovení silného sociálního státu

Zákony proti sociálnímu zabezpečení, likvidace sociálních služeb a prudký pokles sociálních výdajů v rámci „Memoranda“ změnil Řecko v zemi, kde vládne sociální nespravedlnosti.

Potřebujeme:

Neodkladnou záchranu penzijního systému takovým způsobem, aby zahrnoval tripartitní financování a postupnou konsolidaci portfolií oddělených penzijních fondů do jednoho veřejného univerzálního systému sociálního zabezpečení.
Zvýšení dávek v nezaměstnanosti až do náhradového poměru ve výši 80 % z výdělku. Žádný nezaměstnaný nesmí být ponechán bez podpory v nezaměstnanosti.
Zavedení minimálního zaručeného příjmu.
Jednotný systém komplexního sociálního zabezpečení, které bude zahrnovat zranitelné sociální vrstvy.

8. Zdraví je veřejným statkem a sociálním právem

Zdravotní péče bude poskytována zdarma a bude financováno prostřednictvím veřejného zdravotního systému. Okamžitá opatření zahrnují:

Podporu a rozvoj nemocnic. Modernizaci zdravotnické infrastruktury Ústavu sociálního zabezpečení (IKA). Rozvoj integrovaného systému záchranné služby.
Pokrytí potřeb zdravotní péče v oblastí personální i materiální, především ukončení propouštění.
Otevrený a bezplatný přístup k lékařské péči pro všechny, kteří žijí v této zemi.
Bezplatná farmaceutická péče a lékařské prohlídky pro nízkopříjmové důchodce, nezaměstnané, studenty a ty, kteří trpí chronickými chorobami.

9. Ochrana veřejného vzdělávání, výzkumu, kultury a sportu před opatřeními přijatými Memorandem

Co se týče vzdělávání, vyzýváme k těmto opatřením:

Konsolidace všeobecného, veřejného a bezplatného vzdělávání, včetně pokrytí našich naléhavých potřeb v oblasti infrastruktury a personálního obsazení na všech třech úrovních.
Povinné a jednotné čtrnáctileté vzdělávání.
Zrušení zákona ministryně Diamantopoulou.
Zajištění akademické samosprávy.
Zachování akademického a veřejného charakteru univerzit.

10. Nezávislá zahraniční politika angažující se na podporu míru

Kapitulace naší zahraniční politiky podle přání USA a mocných států Evropské unie ohrožuje nezávislost této země, její mír a bezpečnost.

Navrhujeme:

Vícerozměrnou a o mír usilující zahraniční politiku.
Vystoupení z NATO a uzavření zahraničních vojenských základen na řecké půdě.
Ukončení vojenské spolupráce s Izraelem.
Pomoc kyperskému lidu při znovusjednocení ostrova.
Navíc budeme v rámci mezinárodního práva a zásady mírového řešení konfliktů i nadále pokračovat ve zlepšování řecko-tureckých vztahů, řešení problému s oficiálním názvem Bývalé jugoslávské republiky Makedonie a upřesněním Řecké exkluzivní ekonomické zóny.

Současný hospodářský a sociální systém selhal a my jej musíme svrhnout!

Tato hospodářská krize, která rozkolísala globální kapitalismus, roztříštila iluze. Stále více lidí chápe, že kapitalistické spekulace jsou nehumánním organizačním principem moderní společnosti. Je také všeobecně známo, že fungování soukromých bank je pouze ve prospěch bankéřů a škodí ostatním lidem. Velké podniky a bankéři vytáhli miliardy euro ze zdravotnictví, školství a důchodů.

Překonání krize vyžaduje odvážná opatření, která zabrání těm, kteří ji způsobili, aby pokračovali ve své zničující činnosti. Hodláme zavést nový systém výroby a distribuce bohatství, který bude zahrnovat společnost jako celek. V této souvislosti má být rozsáhlý kapitalistický majetek předán do veřejné správy a demokraticky řízen podle sociálních a ekologických kritérií. Naším strategickým cílem je demokratický socialismus, systém, v němž budou všichni mít oprávnění podílet se na rozhodovacím procesu.

Měníme budoucnost; odkládáme ji do minulosti!

Můžeme zvítězit jen tak, že se sjednotím a vytvoříme novou koalici u moci s Levicí jako úhelným kamenem. Naše síla je v tomto úsilí Lidové aliance: inspirace, kreativní úsilí a boj pracujícího lidu. S ním budeme formovat životy a budoucnost suverénního lidu.

Hlas je teď v rukou lidu! Nyní má lid tuto moc!

V těchto nových volbách může a musí řecký lid hlasovat proti režimu Memorand a Trojky (zástupci EU, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond – pozn. překl.), obrátit novou stránku naděje a optimismu do budoucna.

Pro Řecko a pro Evropu je řešením Levice!

Zdroj: www.left.gr

Překlad: Stan

Překlad jsme převzali z OutsiderMedia.cz: http://www.outsidermedia.cz/Thread.aspx?id=6373

Zachraňme se před zachránci

[via London Review of Books] Slavoj Žižek tvrdí, že Řecko v krizi je bojovým polem pro testování nového socio-ekonomického modelu – depolitizované technokracie ve které bude bankéřům a expertům dovoleno zničit demokracii. Zachránci budou hrobníky.

——-

Představte si scénu z postapokalyptického filmu zachycující společnost blízké budoucnosti. Uniformovaní strážci hlídají noční poloprázdné ulice centra města, jsou na lovu imigrantů, kriminálníků a vandráků. Chycení jsou týráni. Co vypadá jako vymyšlený hollywoodský obraz, je realitou dnešního Řecka. Černě oděné dobrovolné hlídky z holokaust popírajícího neofašistického hnutí Zlatý Úsvit, které získalo 7% hlasů v nedávných volbách a má podporu – říká se – 50% aténských policistů, hlídkují v ulicích a bijí jakékoliv imigranty, které najdou: Afghánce, Pakistánce, Alžířany. Takže takto je Evropa bráněna na jaře roku 2012.

Problém s obranou evropské civilizace před imigranty je ten, že zuřivost této obrany větší hrozbou pro „civilizaci“, než jakékoliv množství Muslimů. S přátelskými ochránci tohoto typu nepotřebuje Evropa žádné nepřátele. Před sto lety popsal G.K. Chesterton slepou uličku, ve které se ocitli kritici náboženství: „Lidé, kteří začnou bojovat proti Církvi ve jménu svobody a humanity nakonec odmrští svobodu i humanitu aby jen mohli bojovat proti Církvi… Sekularisté nezničili věci svaté, ale pokud jim to bylo pohodlné, ničili věci sekulární“. Mnozí liberální bojovníci jsou tak dychtiví boje proti anti-demokratickému fundamentalismu, že končí odhozením svobody a demokracie, pokud jen mohou bojovat proti teroru. Jestliže jsou „teroristé“ připraveni ničit svět pro lásku k jinému, naši bojovníci proti teroru jsou připraveni ničit demokracii z nenávisti k muslimskému druhému. Někteří z nich milují lidskou důstojnost natolik, že jsou ochotní legalizovat mučení na její obranu. Je to inverze postupu, ve kterém fanatičtí obránci náboženství začínají napadáním současné sekulární kultury, a končí obětováním vlastních náboženských hodností v rámci své zuřivosti po vymýcení všech aspektů sekularismu, který nenávidí.

Ale řečtí protiimigrační obránci nejsou principiálním nebezpečím. Jsou pouze vedlejším produktem opravdového ohrožení – politiky škrtů, která způsobila řeckou nesnáz. Další kolo řeckých voleb se odehraje 17. června. Evropský establishment nás varuje, že tyto volby jsou zásadní: v sázce je nejen osud Řecka, ale možná i osud celé Evropy. Jeden výsledek – ten správný, argumentují – by dovolil pokračovat v bolestivém, ale nutném procesu obnovy skrze úspory. Alternativní scénář – kdyby vyhrála „extrémně levicová“ strana Syriza – by byl volbou chaosu, konce (evropského) světa, jak jej známe.

Proroci zkázy mají pravdu, ale ne ve smyslu, který zamýšleli. Kritici našeho současného demokratického uspořádání si stěžují, že volby nenabízí opravdovou volbu. Co místo ní dostáváme je volba mezi pravo-středovými a levo-středovými stranami, jejichž programy jsou téměř neodlišitelné. 17. června tu bude opravdová volba: establishment (Nová demokracie a Pasok) na jedné straně, Syriza na straně druhé. A jak to tak obvykle bývá, když se nabízí opravdová volba, establishment zachvacuje panika: tvrdí, že nastane chaos, chudoba a násilí, jestliže lidé zvolí špatně. Už jen pouhá možnost, že by Syriza vyhrála, údajně vysílá vlny strachu na globální trhy. Ideologické zosobnění, personifikace mají svůj den: trhy mluví jako by byly osoba, vyjadřují své „obavy“ z toho, co se stane, když volby nezvládnou vyprodukovat vládu s mandátem sledovat program škrtů a strukturálních reforem připravený Evropskou unií a Mezinárodním měnovým fondem. Občané Řecka nemají čas se strachovat těchto předpovědí: mají dost starostí o své každodenní životy, které se staly zoufalými do takové míry, kterou Evropa neviděla po desetiletí.

Takové predikce jsou sebenaplňující, způsobují paniku a tím přináší právě ty následky, před kterými varují. Jestliže Syriza vyhraje, evropský establishment bude doufat, že se natvrdo naučíme, co znamená pokus o přerušení nemravného cyklu vzájemného doplňování mezi bruselskou technokracií a proti-imigračním populismem. Proto Alexis Tsipras, vůdce Syrizy, v nedávném rozhovoru objasnil, že první prioritou po případném vítězství jeho uskupení bude boj proti panice: „Lidé porazí strach. Nepodlehnou, nebudou vydíráni.“ Syriza má skoro nesplnitelný úkol. Jejich hlas není hlasem extrémního levicového „šílenství“, ale racionálního argumentu proti šílenství ideologie trhu. Svou připraveností k vládnutí prolomili strach levice z převzetí moci. Mají kuráž uklidit nepořádek vytvořený jinými. Budou muset nastolit nebývalou kombinaci principů a pragmatismu, oddanosti demokracii a připravenosti jednat rychle a rozhodně, když to bude potřeba. Aby měli i minimální šanci na úspěch, budou potřebovat projev celoevropské solidarity, ne jen decentní zacházení ze strany všech ostatních evropských zemí, ale také více kreativních ideí, jako například propagace solidární turistiky letos v létě.

T.S. Eliot ve svých Poznámkách k definici kultury poznamenal, že existují okamžiky, kdy se jediná volba odehrává mezi kacířstvím a ne-vírou – tzn. když jedinou cestou uchování náboženství při životě je sektářské odštěpení. To je situace Evropy dneška. Pouze nové kacířství, reprezentované v tomto momentě uskupením Syriza, může zachránit, co je hodné záchrany z evropského odkazu: demokracii, víru v lid, rovnostářskou solidaritu apod. Evropa, se kterou skončíme, pokud bude Syriza vymanévrována, bude „Evropa s Asijskými hodnotami“, které samozřejmě nemají nic společného s Asií, ale mají vše společné s tendencí současného kapitalismu potlačit demokracii.

Toto je paradox, který naplňuje „svobodnou volbu“ v demokratických společnostech: můžeme si svobodně vybrat za podmínky, že si vybereme správně. Proto, je-li zvolena špatná varianta (třeba když Irsko odmítlo evropskou ústavu)), je volba vnímána jako chyba a establishment okamžitě požaduje opakování „demokratického“ procesu s cílem chybu odstranit. Když George Papandreou, tehdejší ministerský předseda Řecka, navrhoval referendum o dohodě o evropském záchranném balíčku, referendum samotné bylo odmítnuto jako špatná volba.

V médiích se objevují dvě verze příběhu o řecké krizi: Německo-evropský příběh (Řekové jsou nezodpovědní, líní, utráciví, daně neplatící apod., a musí být podrobeni kontrole a tuhé finanční disciplíně) a řecký příběh (naše národní suverenita je v ohrožení neoliberální technokracií nadiktovanou z Bruselu). Když už nebylo možné ignorovat vážnou situaci Řeků, objevil se třetí příběh: Řekové jsou prezentováni jako oběti potřebující humanitární pomoc, jako kdyby zemi stihla válka či přírodní katastrofa. Zatímco jsou všechny tři příběhy falešné, ten třetí je nepochybně nejvíc nechutný. Řekové nejsou pasivními obětmi, jsou ve válce s evropským ekonomickým establishmentem a co potřebují, je solidarita v jejich boji, protože je to také náš boj.

Řecko není výjimka. Je to hlavní testovací pole pro nový socio-ekonomický model s potenciálně neomezenou aplikací: depolitizovaná technokracie, ve které je bankéřům a dalším odborníkům dovoleno ničit demokracii. Záchranou Řecka před jeho vlastními takzvanými záchranáři zachráníme i samotnou Evropu.

Přeloženo z London Review of Books. Anglická verze je zde: http://www.lrb.co.uk/v34/n11/slavoj-zizek/save-us-from-the-saviours

Greenpeace představili Energetickou (r)evoluci pro Česko

[via Greenpeace] Budoucnost klimatu je neoddělitelně spojena s budoucností energetiky. Z komínů elektráren, tepláren a dalších energetických zařízení totiž uniká do atmosféry většina současných skleníkových plynů. Greenpeace proto přináší konkrétní a propočítané návrhy, jak znečištění technicky i ekonomicky efektivním způsobem snižovat. Přichází Energetická revoluce!

Energetická [r]evoluce je trvale udržitelná energetická koncepce, která představuje komplexní řešení Greenpeace pro reformu energetiky na celosvětové, kontinentální i národní úrovni. Přináší praktický a podrobně propočítaný plán na snížení světových emisí CO2 o více než 80 %, současně s růstem HDP a energetické bezpečnosti do roku 2050.

Ke globálnímu scénáři, koncepci pro EU a scénářům pro jednotlivé země po celém světě nyní přibývá i ta česká.

Energetická [r]evoluce pro Českou republiku dokládá, že Česko se může v energetice přiřadit k nejvyspělejším zemím světa. Na základě oficiálních statistických dat, analýzy energetického potenciálu jednotlivých zdrojů a matematického modelu německého výzkumného střediska DLR ukazuje, jak se Česko může zbavit závislosti na fosilních zdrojích i jádru a v horizontu nejbližších desetiletí přejít k čisté, udržitelné a efektivní energetice založené na obnovitelných zdrojích energie.

Publikace také vyvrací dva základní mýty: že tato změna je technologicky nemožná a příliš drahá. Přechod k udržitelné moderní energetice je možný technologicky i ekonomicky.

Pro budoucnost české energetiky je rozhodujících nejbližších 10 let. V jejich průběhu se budou muset manažeři a politici dohodnout, čím nahradíme postupně dožívající generaci uhelných a jaderných elektráren ze 70. a 80. let minulého století. Životnost elektráren se počítá na desetiletí a emise skleníkových plynů působí na klima další desítky let. Následky našich nynějších rozhodnutí v energetice proto ponesou ještě naše děti. Na nás záleží, zda jim odkážeme systém založený na čistých a účinných technologiích, nebo energetický skanzen produkující miliardy tun skleníkových plynů a tisíce tun jaderného odpadu.

V roce 2010 se Greenpeace podílelo také na vydání společné studie českých ekologických organizací „Chytrá energie“ (www.chytraenergie.info), kterou zpracoval renomovaný Wuppertalský institut. Jde o konkrétní, propočtený a podrobný plán, jak by se v příštích desetiletích mohl proměnit energetický metabolismus české ekonomiky.

Energetická (r)evoluce pro ČR v PDF:
ER pro ČR-2012

Ombudsmanův výzkum potvrdil diskriminaci romských dětí

Ačkoli je mezi obyvateli ČR pouze 1,4 – 2,8 % Romů, jejich děti tvoří 32 % žáků základních škol praktických (bývalé zvláštní školy). Romské děti jsou nepřímo diskriminovány v přístupu ke vzdělání. Přes opakované přísliby vlád i ministerstva školství se situace nezlepšuje.

Vyplývá to z výzkumu, který veřejný ochránce provedl v 67 náhodně vybraných základních školách praktických v rámci všech regionů České republiky.

Sami učitelé těchto škol přitom odhadují, že Romové tvoří 35 % jejich žáků. Srovnáme-li tato fakta, je poměrně zřetelně vidět, že romské děti jsou do bývalých zvláštních škol zařazovány v míře, která výrazně převyšuje jejich zastoupení v populaci. Podle antidiskriminačního zákona tak dochází k nepřímé diskriminaci v přístupu ke vzdělání z důvodu etnické příslušnosti, které se dopouštějí orgány zapojené do rozhodování o zařazení žáků do speciálního vzdělávání. (Pozn. nepřímá diskriminace = rozdílné zacházení způsobené nepříznivým dopadem politiky nebo opatření, které jsou sice vyjádřeny neutrálně, ale na určitou skupinu osob mají diskriminační účinek.)

Výsledky výzkumu a budoucí dopady segregace

Česká republika je opakovaně kritizována za diskriminaci v přístupu ke vzdělání. Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku D. H. proti České republice z listopadu 2007 konstatoval, že český školský systém nezajišťuje rovný přístup ke vzdělání, protože romské děti jsou v nezanedbatelné míře umisťovány mimo hlavní vzdělávací proud, takže dochází k jejich diskriminaci. Rovný přístup ke vzdělání a jeho poskytování všem žákům bez ohledu na jejich národnost nebo etnicitu přitom předpokládá jak školský, tak antidiskriminační zákon. Veřejný ochránce práv, jako jediná státní instituce v České republice, která je ze zákona oprávněna provádět výzkumy v oblasti rovného zacházení, se proto rozhodl provést výzkum etnického složení žáků bývalých zvláštních škol. Jeho cílem bylo získat relevantní odhad, který by mohl sloužit jako podklad pro posouzení možné diskriminace v přístupu ke vzdělávání.

Zjištění ochránce korespondují s výsledky dřívějších výzkumů MŠMT a ČŠI z let 2009 a 2010, z čehož se dá dovodit, že se situace v České republice nezlepšuje. Výsledek je o to závažnější, že zatímco Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku z roku 2007 proti České republice bral v úvahu pouze zastoupení romských žáků v ostravských školách, zatímco výzkum veřejného ochránce práv celou Českou republiku (tedy včetně regionů, kde Romové tradičně nežijí).

Z hlediska budoucího vývoje české společnosti jsou zjištění ochránce znepokojivá, protože ukazují, že k integraci nejpočetnější menšiny v České republice nedochází. Přístup ke vzdělání je přitom nezbytným předpokladem k uplatnění na trhu práce. Pokračující segregace vytváří podmínky pro ještě hlubší sociální a ekonomickou chudobu dalších generací Romů. Česká republika tak do budoucna může počítat s problémy vysoké a dlouhodobé nezaměstnanosti romské populace, s problémem vyloučených lokalit, rizikem sociálně patologických jevů a rostoucím napětím mezi Romy a majoritní společností. Český vzdělávací systém je povinen zajistit co možná největšímu počtu dětí vzdělání v hlavním vzdělávacím proudu. Speciální školy, v nichž jsou na žáky s ohledem na jejich zdravotní postižení kladeny nižší nároky, by měly být jen výjimečnou volbou.

Integrace má mít vždy přednost

Výzkumem etnického složení žáků základních škol praktických s vyhodnocením možné diskriminace naplnil ochránce svou zákonnou povinnost prosazovat rovné zacházení. Je na odpovědných orgánech státu, zejména Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, aby přijaly taková opatření, která by diskriminaci odstranila. Ochránce sám na základě výsledků výzkumu formuloval 3 právní doporučení – jedno adresované vládě a dvě ministerstvu školství. Další okruhy otázek (např. proces zařazování žáka do speciální školy, činnost školských poradenských zařízení, financování asistenta pedagoga aj.) by měly být předmětem odborné diskuze iniciované ministerstvem školství.

Vládě ochránce doporučuje, aby předložila Poslanecké sněmovně návrh změny zákona, která by jednoznačně zakotvila přednost integrace všech žáků se speciálními vzdělávacími potřebami (včetně žáků se zdravotním postižením) v běžných základních školách. Připomíná v této souvislosti, že podle Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením má být rovnoprávné vzdělávání zajištěno i osobám s postižením, což se ve vyspělých demokraciích také děje.

Ministerstvu školství ochránce doporučuje, aby odstranilo rozpor vyhlášky o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami se školským zákonem. Vyhláška totiž nad rámec zákona umožňuje zařadit do třídy zdravotně postižených žáků i děti s jiným typem postižení či znevýhodněním, tj. i děti, které v základní škole selhávají či děti sociální znevýhodněné.

Současně ministerstvu doporučuje, aby uložilo školám povinnost vykázat údaje o přesném počtu žáků vzdělávaných podle programu pro žáky s lehkým mentálním postižením a aby vytvořilo přesnou evidenci bývalých zvláštních škol. K úvaze ochránce dává i případnou změnu názvosloví škol.

Průběh výzkumu

Výzkum etnického složení žáků se uskutečnil v 67 základních školách praktických poskytujících vzdělání celkem 3954 žákům. Školy byly losovány ze seznamu, který Česká školní inspekce použila při své kontrolní činnosti v roce 2010. Proporcionálně podle počtu obyvatel byly zastoupeny školy ve všech krajích ČR. K získání údajů o etnickém složení žáků ochránce použil dvě metody. V první šlo o identifikaci na základě nepřímých kritérií, kterou prováděli třídní učitelé. Vycházeli přitom ze svých znalostí žáků, jejich rodin, sociálního kontextu apod. Učitelé formou dotazníku u každé třídy uvedli číslo představující počet žáků, které identifikují k určité etnické skupině (nejen romské).

Druhá metoda byla založena na pozorování a prováděli ji vždy dva zaměstnanci Kanceláře veřejného ochránce práv přímo ve třídách. Jejich úlohou bylo pohlédnout na žáky očima majoritní společnosti, která identifikuje Romy na první pohled, aniž by o nich cokoli bližšího věděla.

Výsledkem výzkumu jsou dva různé odhady podílu romských žáků, získané dvěma odlišnými metodami. Přestože obě výsledná čísla nelze přímo srovnávat, jejich podobnost dokládá značnou míru přesnosti obou metod.

Průběh výzkumu odhalil rozdílnost pohledů na otázku rovnosti v přístupu ke vzdělání. Přestože je Česká republika za nadměrné zařazování Romů do tříd určených pro žáky s lehkým mentálním postižením dlouhodobě kritizována, část odborníků z bývalých zvláštních škol takovou praxi popírá. Za zvlášť závažnou však ochránce považuje reakci rodičů některých romských žáků, kteří výzkum odmítli a dovolávali se práva rozhodovat o tom, jakou školu budou jejich děti navštěvovat, a práva vzdělávat své děti v základní škole praktické. Podle ochránce tento postoj dokládá hluboké zakořenění segregace v myšlení romské populace. V této souvislosti pak připomíná, že právo na vzdělání je právem dítěte, nikoli rodiče. Je to stát, který musí dětem zajistit rovné šance a umožnit jim dosáhnout nejlepšího možného vzdělání.

Celá zpráva z výzkumu je zde:
Ombudsman Vyzkum Zvl Skoly2012

Facka finančnímu systému z úst dvanáctileté dívky

[via Truthout] Video dvanáctileté Victorie Grant z konference Public Banking in America již shlédlo více než milion lidí. Zřejmě je to tím, že nevinná dívka chladnokrevně, věcně a racoinálně přednesla radikální kritiku finančního systému a nespravedlivé konstrukce dluhu a představila argumenty pro jeho reformu.

Video zatím nemá české titulky – což chápejte jako výzvu! – ale pro anglicky mluvící je více než zajímavé:

V zásadě je její příspěvek o tom, že banky vytvářejí peníze z ničeho a půjčuje je lidem a vládám za úroky. Kdyby si vlády půjčovaly od svých vlastních bank, mohly by úroky udržet na uzdě a ušetřit peníze daňových poplatníků.

Dvánáctiletá Victoria Grant to nandává finančnímu systému...

Victoria Grant řekla, že její země – Kanada – toto dělala mezi lety 1939 až 1974. V tomto období byly vládní dluhy nízké a pod kontrolou a dovolovaly státu financovat množství užitečných věcí. Když si ale vláda začala půjčovat od soukromých institucí, začal narůstat zničující dluh.

Půjčování na trhu znamená, že vláda vydává dluhopisy s tržně definovaným úrokem. Peníze za tyto dluhopisy jsou vytvářeny soukromými bankami. Victoria Grant citovala Grahama Towerse, který vedl Bank of Kanada prvních dvacet let její historie:

Pokaždé, když banka poskytuje půjčku, jsou vytvořeny nové kredity – depozity – nové peníze. Obecně řečeno, všechny peníze vycházejí z banky formou půjček. A protože půjčky jsou dluhy, všechny peníze v současném systému jsou dluhem.

Towerse se zeptali, jestli může říct, proč vláda s možností vydávat peníze, předává tuto svou pravomoc privátním monopolům a půjčuje si od nich zpátky, co si může sám vytvořit, za úrok vedoucí až k bankrotu. Odpověděl, že „kdyby parlament chtěl změnit způsob fungování bankovního systému, určitě má pravomoc to udělat.“

Victoria to shrnuje následovně. Když kanadská vláda potřebuje peníze, může si je půjčit přímo od Bank of Canada. Lidé by pak platili férové daně, ze kterých by se splácelo centrální bance. Daně by se pak daly zpětně pumpovat do ekonomické infrastruktury a dluh by se vymazával. Kanaďané by prosperovali s reálnými penězi, jako základnou ekonomické struktury a nikoliv s penězi jakožto dluhem. Bank of Canada by pak vytiskla peníze, které by vrátila soukromým ústavům.

Problém vyřešen, případ uzavřen.

Kritici ale dodávají „ne tak rychle“. Victorie může být okouzlující, ale je trochu naivní.

William Watson píšící pro kanadské noviny The National Post ve svém článku pojmenovaném „Ne, Victorie, neexistuje žádné peněžní monstrum“ uznal, respektive nepopřel, že peníze jsou vytvářený „kliknutím klávesnice“, z ničeho. Watson ale tvrdí, že dluh se začal vytvářet v sedmdesátých letech a následujících dekádách proto, že vlády utrácely za různé věci, včetně úroků, víc než dokázaly vybrat na daních. Problémem je podle něj stále populární idea, že vlády nemusí platit dluhy.

Toto tvrzení ale vyvrací hlavní auditor kanadské vlády. V roce 1993 napsal do výroční auditorské správy následující:

Cena půjčování a s ním spojených efektů má zásadní vliv na každoroční deficity země. Od Konfederace (založení Kanady v roce 1867) až do let 1991-92 akumulovala federální vláda dluh ve výši 423 miliard dolarů. 37 miliard z této částky představuje akumulované schodky rozpočtů od dob Konfederace. Pro připomenutí: zbývajících 386 miliard reprezentuje peníze, které si vlády napůjčovaly, aby mohly spravovat svůj dluh vytvořený předchozími schodky.

Jinými slovy, 91% dluhu představuje sečtené úroky…

Watsonův závěrečný argument byl, že půjčování vlády od vlastní banky by bylo inflační. Konkrétně inflační podle něj je fakt, že peníze by se tak puštěly přímo do ekonomiky.

Uvidíme. Vláda si může půjčovat peníze pouze z privátních bank, které je nevyhnutelně vytváří „z ničeho“ a vysávají pak z daňových poplatníků peníze na zaplacení rostoucích úroků. Nebo si může půjčit peníze od vlastní banky, která je také vytváří „z ničeho“ a předejít nesmyslným úrokům.

Dokonce i dvanáctiletá dívka tuší, jak se tento spor vyvine.

Volně přeloženo z Trouthout. Originál zde: http://truth-out.org/news/item/9430-out-of-the-mouths-of-babes-video-of-12-year-old-money-reformer-tops-a-million-views

Otevřený dopis pro ministra školství

Ministr školství, mládeže a tělovýchovy Petr Fiala

[via zasvobodnevysokeskoly.cz] Z vyjádření nového ministra školství Petra Fialy zatím vyplývá, že Dobešem a vládou nastolená cesta reformy vysokého školství se nijak nezmění. Plánované změny hrozí omezit akademické svobody a deformovat systém tržními principy. Iniciativa Za svobodné vysoké školy píše ministrovi.

Vážený pane ministře,

iniciativa Za svobodné vysoké školy sleduje se znepokojením stav vysokého školství v naší zemi. Tato vláda plánuje další škrty v rezortu školství a rozhodla se zásadně proměnit fungování vysokých škol. Plánované změny vážně ohrožují akademické svobody potlačováním nezávislosti vysokých škol a zaváděním deformujících tržních principů. Připomínky a námitky vysokoškolských reprezentací nebyly respektovány a nesouhlasné projevy se setkávaly pouze s arogancí bývalého ministra. Vážíme si Vašeho zájmu o změnu přístupu v projednávání zamýšlených kroků ze strany ministerstva. Situace kolem vysokoškolské politiky je však přinejmenším nejasná. Proto se na Vás obracíme otevřeným dopisem s několika otázkami.

Vaše dosavadní vyjádření vyvolávají dojem, že se Vámi plánovaná vysokoškolská „reforma“ ve svém kurzu nijak neodchýlí od původních principů. Deklarované zavedení zápisného namísto kritizovaného školného je zde jedinou faktickou a dosud známou „změnou“. Posun v rétorice však nijak nevyvrací dosud předložené argumenty pro zpoplatňování studia na veřejných vysokých školách, jež odmítáme nejen na základě katastrofálních zahraničních zkušeností, ale také vzhledem k našim představám o charakteru společnosti, v níž budeme žít. Sebecitlivější zavedení finanční spoluúčasti omezí méně majetným šance studovat, zavede tržní logiku do vzdělávání a zároveň nijak nevyřeší dlouhodobě nejpalčivější problém, jímž je financování vysokých škol.

Zápisné zastínilo další témata důležitá pro budoucnost vysokého školství. Podle výhledu státního rozpočtu na další roky se má dále snižovat státní příspěvek na vzdělávací činnost. Už dnes se však Česká republika se svými výdaji na školství ocitá na samém chvostu mezi zeměmi EU i OECD. Chybějící finance jsou však základní strukturní problém, který zavádění poplatků jakéhokoli druhu nevyřeší, ale naopak prohloubí. Dalšímu propadu v kvalitě poskytovaného vzdělání a následnému společenskému úpadku může být zabráněno jedině tehdy, pokud se školství stane zásadní politickou a rozpočtovou prioritou. To znamená, že bude upuštěno od veškerých škrtů v rezortu školství a nastoleno udržitelné financování, které se bude rovnat alespoň evropskému průměru. Jinak se jen těžko vyhneme růstu závislosti vysokých škol na privátním sektoru a postupné ztrátě jejich autonomie. Obáváme se, že současný politický kurz, nastavený „reformními“ návrhy, vede ke kradmé privatizaci vysokého školství a dalšímu ekonomickému podvyživení celého rezortu.

Žádáme Vás proto o zodpovězení deseti otázek, které považujeme za zásadní pro budoucnost našeho školství. Věříme, že Vás tyto otázky zaměstnávají stejně jako nás, a doufáme v jejich brzké zodpovězení.

Jste zastáncem přímé platby za studium. Jaké jsou dle Vašeho názoru hlavní výhody zavedení zápisného oproti stávajícímu stavu?
Zahraniční zkušenosti ukazují, že zavedení platby vede k řadě negativních sociálních dopadů. Český vzdělávací systém se navíc vyznačuje nerovností v přístupu ke vzdělání již nyní. Náklady na život studenta se blíží 10 000 Kč měsíčně, což znamená, že většina studentů musí při studiu nějakým způsobem pracovat. V anglosaském světě se hovoří o ztracené generaci, která byla nucena vyhlásit osobní bankrot pro neschopnost splácet své půjčky (vzhledem k nemožnosti adekvátního pracovního uplatnění). Objem půjček je nadto natolik značný, že se hovoří o vzdělávací bublině, nikoli nepodobné té hypoteční, jež vyvolala aktuální hospodářskou krizi. Jsou studentské půjčky poskytované komerčními bankami vhodným způsobem, jak zajistit finanční pomoc studentům? Pokud ano, z jakého důvodu; pokud ne, jak by měla dle Vašeho názoru finanční pomoc studentům vypadat?
Česko se řadí mezi země s nejnižšími veřejnými výdaji na vysoké školství a vzdělávání obecně mezi tzv. vyspělými zeměmi (v roce 2010 0,54 % HDP, průměr OECD cca 1,5 %). Mnozí akademici považují aktuální stav za alarmující, dlouhodobě podfinancovaný sektor ohrožuje vlastní fungování školství. Jak lze za takových okolností ospravedlnit plánované škrty ve výši pěti miliard podle výhledu státního rozpočtu, které by neutěšenou finanční situaci vysokých škol ještě zhoršily?
Považujete současnou formulaci věcných záměrů zákonů o vysokých školách a o finanční pomoci studentů za dostatečnou pro vypracování paragrafového znění a jeho předložení do poslanecké sněmovny? První záměr zákona obsahuje např. institut rady veřejné vysoké školy, který byl kritizován pro hrozící politické zneužívání. Souhlasíte se zavedením tohoto institutu ve znění dotyčného záměru?
V akademických senátech má být dle „reformy“ omezeno zastoupení studentů. Jak vnímáte tuto zamýšlenou úpravu?
Vedle studentů a akademických pracovníků jsou součástí vysokého školství také neakademičtí pracovníci, jimž není vyhrazena žádná platforma. Plánujete během svého mandátu věnovat tomuto tématu pozornost?
Obavy provázejí převod docentských a profesorských titulů na funkční místa. Takový systém může vést k vytváření podmínek pro vznik „akademické mafie“, kdy o obsazení funkčních míst rozhoduje spíše kvalita osobních konexí než kvalita akademické práce. Jaký je Váš názor?
V souvislosti s kvalitou vysokého školství se zpravidla zapomíná na problematiku soukromých vysokých škol; zejména na skutečnost, že tyto nejsou dostatečně právně regulovány. Jaký bude Váš postup v této oblasti?
Součástí evaluace vysokých škol má být nahrazení Akreditační komise soukromou agenturou či jejich větším počtem. Souhlasíte s touto změnou? Na základě jakých informací lze tvrdit, že soukromá agentura bude moci lépe posoudit činnost vysokých škol než současná Akreditační komise?
Aktuálnímu systému evaluace vědeckých výzkumů se přezdívá „kafemlejnek“. Zvýhodňuje spíše kvantitu nad kvalitou, aplikace a inovace nad základním výzkumem. Situace je nejvíce tristní zejména ve společenskovědních a humanitních oborech. Zamýšlíte stávající diskriminační systém nějakým způsobem korigovat?