V Brně žijící Syřan se na základě stále se opakujících dotazů na téma situace v Sýrii rozhodl sepsat svůj pohled na věc. Poznámky zveřejňované na Facebooku psal při pobytu v Sýrii a poměrně zásadně se jeho závěry liší od verze podávané západními a našimi médii.

Začnu rekapitulací základních reálií pro pochopení některých souvislostí.

Sýrie
23 mil. lidí, území cca dvakrát větší, než ČR (většinou poušť) s velkou koncentrací obyvatelstva u pobřeží a v okolí velkých měst. Cca 11 mil. lidí pod 15 let. Populace roste tempem okolo 3,5% ročně (tzn. populace se zdvojnásobí zhruba každých 20 let – ekonomika a hlavně trh práce rostou výrazně pomaleji).
Cca 1,5 mil. uprchlíků z Iráku, 1 mil. uprchlíků z Palestiny, 2 mil. Kurdů, Armeni, Turci a Íránci v řádu procent.
Nábožensky cca 13 mil. Sunnitských Muslimů, 6 mil. Alawitů (verze Shiitského Islámu), 3 mil. Křesťanů, Židé, Druzové, Ismaalité, Jazidité a spousta dalších více či méně zajímavých etnik, sekt a kmenů. Pro identitu člověka v Sýrii je role náboženství, etnika a rod mnohem podstatnější, než na co jsme zvyklí z Evropy. Zároveň státní či národní identita je pro identitu místních mnohem méně podstatná. Takže člověk je tady v prvé řadě Muslim, Křesťan apod., pak Arab/Kurd atd. a potom teprve Syřan či Palestinec.

Tak co se tady ku..a děje?

1. Socioekonomicky – aneb mladí, neklidní a nasraní

a) Nezaměstnanost

V důsledku rychlejšího růstu populace, než trhu práce, je každý rok na trh vrženo cca 350 tis. poměrně dobře vzdělaných mladých lidí, avšak pouze 50 tisíc nových pracovních míst. Takže každý rok přibližně 300 tis. nových mladých zdravých nezaměstnaných. (Za posledních 10 let se to moc nezměnilo, , snížil se trochu růst populace a místy ekonomika rostla rychleji, ale nezaměstnanost neustále roste hlavně mezi mladými a poměrně dobře vzdělanými lidmi. To vede k poměrně velkému a rozsáhle sdílenému pocitu odcizení a obrovské frustrace. Mezi mladými roste nespokojenost. To je mimochodem společné s Egyptem a dalšími arabskými státy.

b) Neexistuje sociální stát

Ten, jak víme, vznikl v Evropě po druhé světové válce a máme tendenci jej vnímat jako univerzální samozřejmost (důchody, podpora v nezaměstnanosti, nemocenská). Nevidíme, že většina zemí světa instituce sociálního státu nemá a funkci sociální solidarity zde zajišťují tradiční instituce jako jsou rodina či církev. Růst populace však není rovnoměrný. Více dětí mají méně vzdělaní a huže ekonomicky a sociálně postavení obyvatelé venkova. Bohatí lidé ve městech mají méně dětí. To vede k nárůstu zátěže na zajištění solidarity u sociálně slabších rodin a v důsledku toho k dalšímu prohlubování nerovnosti. Chudých je stále víc a jsou stále chudší, bohatí jsou stále bohatší – roste tak tenze mezi bohatými a chudými.

c) Technologie a spotřební styl života

Růst ekonomiky vede k celkově vyšší penetraci syrské společnosti technologiemi (satelity rostou na domech jako houby po dešti, GSM telefony, internet, levná auta…), což vede k vyšším životním ambicím celkově k příklonu ke konzumnímu způsobu života, který podporuje a zesiluje míru frustrace a pocitu marginalizace. Spousta lidí má pocit, že jsou v pr…, i když se mají lépe, než jejich rodiče.

2) Ideologicky – teokracie vs. islámský stát

a) Extrémní islám – fenomén posledních let.

V Evropě máme pocit, že nárůst tzv. radikálního islámu je důsledkem přílivu tohoto typu již existujícího islámu z arabských zemí. Někdy dokonce věříme i tak hloupým představám, že extremismus je islámu nějak vlastní (což je naprostá pitomost – stačí si přečíst Starý zákon či o španělské inkvizici – kterou hlásají někteří rádoby vznešení a moudří lidé, jako je např. buddhistický ideologický byznysman a bývalý hospodský rváč Lama Oleh Nedal). Ve skutečnosti je tradiční islám a islámská společnost prokazatelně poměrně funkční a tolerantní. (Není náhodou, že většina židovských migračních vln v důsledku křesťanských pogromů v Evropě směřovala do islámských zemí.) Málokdo ví, že islámský radikalismus je fenoménem moderním a terorismus se v regionu masověji objevuje až ve 20. letech minulého století v souvislosti s radikálnímu sionistickými skupinami připravujícími půdu pro vnik státu Izrael. Tento způsob vedení boje se pro svou efektivitu v regionu zabydlel a začal být poměrně běžně používaným prostředkem k prosazování politických cílů. Nicméně nárůst tzv. fundamentalistického islámu je záležitostí až 60. a 70. let, kdy byl podporován západním světem jako protiváha autoritářským panarabským socialistům instalovaným a podporovaným SSSR. A zde je jeden z kamenů úrazu. Většina současných arabských společností včetně té Syrské se rozhodla jít cestou ideologie sekulárního národního státu. Důvodů je hodně, ale důsledkem byl poměrně stabilní a funkční systém autoritářské vlády, jehož hlavním cílem bylo čelit pokusům o vznik islámského superstátu. Jedinou výjimkou byly některé africké teokracie a státy Perského zálivu bohaté na ropu, zejména Írán. Proč tomu tak je, by bylo na speciální debatu, ale je tomu tak. Státy Perského zálivu však jsou na rozdíl např. od Sýrie, či Iráku, nebo Libanonu etnicky mnohem homogennější a v důsledku toho se naučily svou teokracii celkem funkčně používat. Největší nárůst radikálního islámu je však možné pozorovat až v posledních 15 letech.

Důvody jsou podle mě v zásadě tři:
1) Politika USA a Izraele, kterým růst v očích veřejnosti děsivého a přitom relativně neškodného společného nepřítele vyhovuje
2) Výše zmiňované socioekonomické trendy, které jsou společné pro celý region. Mladí a nasraní jsou radikální a Islám s vizí spravedlivé společnosti je pro ně lákavou ideologií – paralela s nacionalismem v Evropě…
3) Regionální mocenské ambice Saudské Arábie, Turecka a dalších regionálních mocností, které islamizaci vyvážejí protože znamená lepší možnost uplatňovat jejich vliv v regionu. Podobně jak má Hollywood monopol na zábavu, licence na radikální interpretaci islámu je koncentrovaná v Saudské Arábii.

b) Islámské schizma – osa Írán-Irák-Sýrie-Libanon (Hizballah) vs. Perský záliv a Turecko.

Vymezení se proti Shitskému islámu hraje v současném dění také zásadní roli. Hlavní ideologická linie mocností perského zálivu je Sunnitský islám, jeho extrémní a radikální forma wahabismu (mimochodem ideologický zdroj většiny teroristů) je oficiální doktrínou Saudské Arábie. Je to podobné jako katolicismus 14. století v Evropě – je silně antipluralitní, prohlašuje se za jedinou správnou interpretaci a doktrínu, je značně nesnášenlivý vůči jiným náboženstvím, velmi koncentrovaný na světskou moc a dost zkorumpovaný. Shitský islám a všechny formy minoritních islámských proudů považuje za kacířství a legalizuje jejich násilné potlačování (podobně jako Katolická církev vs. Husité). Ideálem whabistického islámu je vytvoření „pravého islámského“ superstátu, který bude sdružovat všechny muslimy žijící pod jednotnou „jedinou pravou“ interpretací islámu, řízený právem Šaría.

Nejbližší podoba tohoto zřízení a toho, jak v praxi funguje, je možné vidět v Saudské Arábii, nebo za vlády Talibanu v Afghánistánu. Nepřítelem této ideologie je sekulární stát a konkurenční (méně radikální, méně „pravé“) formy islámu.

3) Geopoliticky – suverenita národních států vs. podrobení se nadvládě globálních institucí.

Toto je oblast evropské veřejnosti asi nejvíce známá a hojně diskutovaná, proto pouze stručně a heslovitě:

a) Demokracie, lidská práva a svoboda vs. ekonomické a geopolitické zájmy.
Demokracie a lidská práva jsou v Evropě koncepty s vysokou hodnotou legitimity. Kdo by nechtěl demokracii a lidská práva? Stejně legitimní je snad jen ekonomický růst a individualismus. Můj osobní názor je, že jsme svědky bezostyšného vykrádání těchto konceptů pro záštitu a zabalení válečných a ekonomických zločinů Spojených států a dalších vyspělých ekonomik. Resp. ekonomických elit tohoto světa – chcete-li. Cílem je tyto koncepty oslabit a rozmělnit a zároveň páchané zločiny dobře prodat veřejnosti. Stačí se podívat, jak je měřeno dodržování lidských práv v různých částech světa (Libye, Irák vs. Čína, Pakistán, Indie, Saudská Arábie), jak se toto hodnocení mění v čase (Libye, Irák), k čemu intervence vedou (situace je po intervenci pro obyčejně lidi zpravidla výrazně horší) a kdo tyto intervence zpravidla platí (splácí je obyvatelstvo „osvobozených zemí“ dluhem). V případě Iráků a Libye šlo o byznys (vést válku, vystavit za ní předražený účet a nechat si jej zaplatit ropou), v případě Sýrie jde o oslabení osy Írán-Irák-Sýrie-Libanon.

b) Dluhy – Sýrie prostě málo dluží a dělá si co chce, hlavně kritizuje Izrael

Takže co se děje v Sýrii?

Probíhá zde sociální konflikt chudých proti státu, vládě, režimu. Není to boj za demokracii, ale boj za islámský stát, který je finančně a ideologicky řízen zpravodajskými službami Saudské Arábie a Turecka, za tiché podpory světových mocností.

Obyčejní a chudí lidé jsou pouhým nástrojem zneužitým v této hře

FAQ

Střílí se do neozbrojených civilistů?

Pokud ano, tak v mnohem menší míře, než jak to podávají západní média. Realitou je, že je zde množství dobře vyzbrojených lidí, kteří dělají řadu skutečně nechutných prasáren. Od klasických bombových útoků, přes útoky střelnými zbraněmi na civilisty na univerzitě až po například krádež sanitky za účelem průjezdu přes zátarasy. Příkladů je skutečně mnoho a nechci je konkrétně vytahovat, protože jsou často otřesné. Typický scénář je například střelba do davu demonstrantů za účelem rozpoutání přestřelky. Kým? Wahabistickými radikály. Je to prostě taktika.

Jsou v Sýrii porušována lidská práva?

Rozhodně ano. Lidská práva jsou v regionu porušována v řadě zemí. Běžné je používání fyzického a poměrně brutálního násilí. Rozhodně ve větším rozsahu, než bylo například rozehnání Czechtekku v roce 2005.

Je porušování lidských práv otázkou syrského režimu?

Rozhodně ne. Tradice používání násilí je v regionu poměrně obecně sdílená. Je to velmi smutné, ale je to tak.

Je použití násilí ze strany syrských institucí legitimní?

Můj názor je, že ano, pokud vede k zachování sekulárního národního státu, zabezpečujícího náboženskou svobodu a stabilitu, či pokud vede k eliminaci radikálních wahabistů používajících teror. Je to velmi těžká otázka posuzování menšího zla.

Mohla by být krize řešena s použitím menší míry násilí?

Můj osobní názor je, že ano, ale neznám zdroje, které mají státní složky k dispozici.

Jsou požadavky demonstrantů legitimní?

Jak které a jak kterých. Zahraniční podpora wahabistických skupin bohužel delegitimizuje i jinak poměrně legitimní požadavky na reformy.

Je většina pro, nebo proti režimu?

Drtivá většina lidí, se kterými se potkávám, má asi takovýto postoj: Jako prioritní vnímají potlačení teroru a ozbrojeného násilí a zajištění stability, protože si uvědomují důsledky toho, pokud by whabistický převrat skutečně nastal. Pro sekulární stát jsou vesměs všechny minority a velká část střední třídy. Pro islámský stát jsou marginalizovaní.

Je situace tak katastrofická, jak je popisováno v médiích?

Rozhodně ne. Většina lidí žije normálním životem dál, chodí do práce, do školy – to je 95% obyvatel. Nejhorší důsledky krize jsou ekonomické a psychologické. Většina cítí, že to Sýrii vrátilo o 20 let zpět.

Jak se bude situace vyvíjet dál?

Dle mého názoru hodně záleží na tom, zda se podaří zastavit zahraniční podporu teroristickým skupinám a nátlak západu. Když by se Sýrie nechal Sýrii, je po krizi v řádu měsíců.

Závěr:
Situace je prostě mnohem složitější, než je schématické podání v našich médiích. Dle mého názoru jde o zneužití sociálního napětí ve jménu islámské ideologie regionálními mocnostmi, které sledují geopolitické cíle. Západ přilévá olej do ohně. Na obyčejné lidi jako obvykle každý sere, i když se jejich jménem ohání. Lidi samotní jsou zde skvělí a až na výjimky rozumnější, více milující a krásnější, než by člověk díky obrázkům z médií čekal.

Poté, co bylo zveřejněno toto vyjádření na Facebooku, někteří čtenáři začali autorovi pokládat další dotazy:

Od znémého, který žil nějaký čas v Damašku, jsem už v létě slyšel, že považuje za závažný problém Sýrie, že nejvzdělanější a nejschopnější lidé (z ekonomicko-politických důvodů, kde nedostatek svobody hraje nezanedbatelnou roli) emigruje. Myslíš, že nesvoboda je důležitá, nebo jsou ekonomické faktory primární?

Braindrain – odliv mozků je fenoménem, který se do jisté míry týká všech „nevyspělých“ zemí světa. Podle mého názoru tu hraje roli kombinace faktorů. Nemám k dispozici čísla pro srovnání Sýrie např. s Libanonem, nebo Jordánskem, ale myslím, že rozdíly zde nebudou zásadní. Co můžu říct z vlastní zkušenosti a ze zkušenosti mých přítel, tak převládající důvody jsou socioekonomické. Následují důvody lifestylové. Spousta lidí, které znám, nežije v Sýrii (včetně mě), protože tu neexistuje tolik možností trávení volného času a kulturního vyžití, jako jinde ve světě. Otázka „nesvobody“ hraje také svou roli, ale jde především o společenskou „nesvobodu“, normy chování apod. Nemůžeš se zde například líbat se svou přítelkyní na ulici, či veřejně praktikovat buddhismus, kouřit trávu apod. Politická nesvoboda je dle mého názoru okrajová, ale předpokládám, že existuje spousta lidí s odlišným nározem.

Máš dojem, že Izrael aktivně podporuje wahhabisty? Nebyl by úplně proti sobě? V Egyptě podporoval pragmaticky Mubbaraka až téměř do konce. Podobně nevidím důvod, proč by radikální muslimy podporovalo Turecko, které je – pokud vím – i přes vítězství „islámských“ stran stále nejsekulárnější stát v regionu, kde zavedení šaríi není imho reálné.

To je velmi zajímavá a složitá otázka. Zde je důležitých několik faktů: V Izraeli existuje poměrně široké spektrum politických názorů od fašisticky pojatého sionismu (napr. Liebermann), jehož rétorika se neliší od jakéhokoliv jiného nacionalismu, na jedné straně, přes humanisticky umírněné, až po antisionistický Judaismus (Naturei Karta apod.). V posledních letech ale nacionalistické tendence v Izraeli posilují a existuje spousta kroků směřujících k tomu, udělat z Izraele nábožensky jednobarevný stát. (Úplně čerstvě například snaha prohlásit Jeruzalém za hlavní město všech Židů na svět, nebo osadnická politika apod.) Pro legitimitu a udržitelnost takovéto vize státu je výhodné – nezbytné – aby v okolí existovaly také nábožensky jednobarevné nacionální státy (křesťanský, alawistický, wahabistický). Dále je potřeba si uvědomit, že zahraniční politika jakéhokoliv sátu není jednorozměrná, tzn. nehraje se na jednu kartu, ale vždy je ve hře několik scénářů, variant. V poslední řadě je potřeba vzít v úvahu, z čeho a jak stát IZrael čerpá svou legitimitu, zahraniční podporu a co je motorem ekonomického růstu. Zde to řeknu poněkud černobíle: Nebýt vnějšího nepřítele a neustálého ohrožení, tak Izrael (jako čistě Židovský stát, nikoliv jako etnicky pluralitní demokracie) by těžko legitimizoval následující: jaderný arsenál jako jediný na světe nikdy nepřiznaný, neustálé porušování resolucí OSN a mezinárodního práva, poměrně značnou ekonomicko-vojenskou podporu USA a osadnickou politiku. Prostě, kdyby „bezpečí“ Izraele nebylo tématem, musel by se Izrael výrazně proměnit. Tedy můj názor na podporu wahabistů Izraelem: nikdy to nebude oficiálně přiznaná strategie, ale je to jedna z karet, se kterou izraelské elity v bezpečnostních strukturách hrají. Což nevylučuje oficiálně podporovat sekularisty a skrytě islámské nacionalisty.

Turecko je nejbližší spojenec Izraele a spojených států v regionu a zároveň islámský stát s drtivou většinou sunitských Muslimů. V případě Turecka, které se mimo jiné do nedávné doby prezentovalo jako blízký spojenec Sýrie, je o tři věci:
1) Situace je v Turecku prezentována tak, že alawistický režim vyvražďuje sunitskou opozici. Ankara ostrým postojem k Syrskému režimu sbírá legitimitu mezi svými voliči. 2) Pravděpodobně existuje nějaký deal s USA a zeměmi zálivu o budoucím rozložení sil, kde svůj podíl dostala také Ankara. 3) Turecko má dlouhodobý problém ve východní části země se separatistickými tendencemi Kurdů. Ti jsou vesměs v opozici vůči Asadovi a Ankara si tak svým postojem kupuje kurdské hlasy.

Jak se vyznat v tom, kdo je vlastně ta „opozice“ – a jaké možnosti jsou pro smír mezi režimem a opozicí? Tady máš jistě mnohem lepší informace než my – a přitom to z toho není vlastně jasné.

Opozice jsou značně nesourodé skupiny od sociálně vyloučených obyvatel vnitrozemí, přes Kurdy, po kriminální živly a vyloženě zaplacené a najaté žoldáky. Jde prostě o to, že byl využit latentní sociální konflikt ve snaze destabilizovat Sýrii a dosáhnout A) transferu moci do rukou západu loajálního diktátora, B) do rukou islamistů kontrolovaných ze Saudské Arábie, C) oslabení Sýrie zapálením občanské války a následným rozpadem do menších etnických celků.

Mluvíš-li o Libyii jako o válce na „objednávku“ USA – ta vnitřní opozice, která dnes vyhrála, přeci není virtuální nebo vymyšlená! Ani to, že Kaddáfí používal pro udržení svého režimu africké žoldáky pod vedením ukrajinských / ruských důstojníků. O to víc zmiňované Tunisko – kde prostě došlo k tomu, že té korupce už bylo moc… Nebo s tím zásadně nesouhlasíš a máš na Tunisko / Libyii jiný názor?

Muj názor: Tunnisko bylo testovací playground, v Lybii šlo o ropu. Opozice není virtuální, ale vytvořená. Stejnou opozici lze s relativně malou investicí vytvořit kdekoliv, ke existuje silný sociální konflikt.

A poslední dotaz: máš nějakou představu o ideálním typu vývoje? Nemyslím tím jen Sýrii, ale trochu obecněji státy Blízkého Východu – pokud se shodneme (asi ano), že se nám úplně nelíbí představa wahabistického super-státu… Je možné dojít bez krveprolévání k nějaké „spíše“ demokratické formě vládnutí (která v ideálním případě nebude zároveň likvidovat nějakou část obyvatelstva, jak to dělají Turci s Kurdy)? Je některý ze států, který bys viděl jako příklad cesty, kterou se vydat? Třeba Maroko? Pokud ano, tak proč, pokud ne, tak proč?

Kdyby přestalo pašování zbraní a podpora ozbrojeného odporu, tak by už nyní probíhající reformy mohly dál pokračovat. Jak jsem psal, v případě, že se zastaví zahraniční intervence, tak se situace uklidní.